Ráj zlatem pokrytý – díl první
celá akce 26. až 28.září 2024
Nevím, jestli jsem tyhle naše čundry spojené s Českým rájem a v něm s Branžeží už někde popisoval, ale mám chuť to napsat sem a nechce se mi po tom pátrat v minulosti. Takže, jedná se od počátku o pozdně letní a postupem času na podzim přesunutý čundr. Každý většinou začíná v pátek odpoledne a končí v neděli večer. Branžež je město na jihozápadě Českého ráje. Poblíž je Komárovský rybník a u něj kemp, kam jsme několik let jezdili.
Ale nedaleko kempu nás jako místo na nocleh zaujala pískovcová „věž“ s převisy. Jeden takový převis jsme si vybrali za náš. Sice to místo už pod obec Branžež nespadá, ale my mu tak od začátku říkáme. Časem se náš počet rozrostl a pod převis jsme se už nevešli, tak jsme začali squattovat převis sousední. Sice víc viditelný, ale prostornější. Pod převisem je cesta a za ní chatová osada Lemberk, tam jsme jako malí kluci několikrát byli se Sokolem a tohle místo si zamilovali. Proto vznikla asi tradice Branžeže v našich jinošských letech a po víc než třiceti letech bez přerušení stále trvá.
Je sobota ráno a já vstávám do tmy. O půl sedmé mi jede vlak směr Jičín. Pro většinu účastníků tahle letošní akce začala už včera pozdě odpoledne, kdy vyráželi sice stejným směrem, ale většina z Podkrkonoší.
Z vlaku pozoruju přírodu, jak se míhá za okny. Den se pomalu probouzí.
Všude se na loukách válí mlha, slunce nemá moc šancí proniknout skrz. Prostě podzim. Příroda se odsud jeví fádní, ale mraky mají nádhernou barvu.
V jednu chvíli se to sluníčku ale podařilo a pro mě je to jako svítání, i když už není nad horizontem. Nádhera.
V dálce vidím mně známou siluetu Veliše – čedičového kopce, už budu brzo v Jičíně. Z dominantního hradu Veliš stojícího na vršku kopce se už skoro nic nedochovalo. Poslední náznaky kdysi významného sídla tvoří zbytky palácové zdi, polozasypaná studna a příkop. Vrchol Veliše lidi začali těžit a zbyla tu jen rozeklaná skála s hlubokou propastí. Odsud z vlaku to ale není vidět.
Nakonec jsem se rozhodl, že nevystoupím v Jičíně, ale pojedu až do Železnice. Poblíž totiž kluci nocují. Za Jičínem vidím další dominantu Jičínska, Zebín. Tenhle kopec je stejně jako Veliš sopečného původu, takže čedičový. Od konce 12. století stával na Zebíně hrad. Dneska je na vrcholku kaple svaté Máří Magdaleny postavená roku 1700.
Jsem v cíli. Nebo vlastně na startu. Až tady koukám do mapy, kudy se nejlíp vydat. Jak jsem psal, původně jsem chtěl jít z Jičína, takže musím trasu změnit. Hurá tedy na sever podél tratě.
Nad hlavou mi prolétá krásná volavka popelavá. Z dálky slyším jen křičet asi žlunu a pak ji vidím odlétat ze stromu u silnice, jinak je všude klid. Většina lidí ještě spí nebo jsou alespoň zalezlí. Kluci by měli být na kopci Železný, tak se vydám tím směrem a uvidím, jestli na ně někde narazím. Podle vrstevnic na mapě tam ale moc rovných míst na spaní nikde nevidím.
Krátím si cestu přes louku, proti mně jde pán se psem na volno. „To asi měli kluci radost, jestli je tam ten pes někde vyčmuchal,“ říkám si. Na louce ze zeleného nízkého podrostu sem tam trčí odkvetlé pampelišky. Zkouším svou oblíbenou disciplínu – ležím na orosené louce a fotím jednu z nich v protisvětle.
Jsem na hranici lesa a ohlížím se. Je tu krásný výhled na Zebín, Čeřovku a Veliš lemovaný krásně zbarvenými listnáči.
Vrchol Železného jsem dobyl, ale kluci nikde. Byl jsem domluvený s Hrochem, že mu případně v devět zavolám. Takže volám, kde jsou. Slibuje, že mi pošle „špendlík“, tedy GPS souřadnice pro Mapy.cz. Na konci telefonátu slyším: „Ty vole Pirmin, co chce?“ Asi mu do mého hovoru zavolal i on.
Vyrážím tedy ze Železného dolů směrem ke klukům. Je mi jasné, že tudy půjdu s nima zase zpátky, když kopec včera neviděli. První půlka je celkem mírná, ale druhá je pěkně prudká pěšina dolů sadem.
S klukama jsem se šťastně shledal kousek od střelnice, ze které se po chvíli ozývá střelba. Pirmin taky právě přišel, spal jinde než kluci. Zapomněl jsem se ho zeptat, kde. Někdo z kluků už popíjí zbytek ranní kávy nebo čaje, někdo ještě snídá. A na střelnici někdo dost utrácí, ran je fakt dost.
Martin si na liháči smaží vajíčka. „Chceš ochutnat Bošku?“ „Jo, jasně. … Hmmm, máš je výborný, dík.“
Keson přichází od potoka poblíž střelnice. Nese klacek zřejmě na ohýnek, který teď už skomírá. Ale, co to má v druhé ruce za hadr?
No, rozebírat to tady nebudu, zúčastnění vědí, ostatní to vědět nemusí.
„Pirmine, proč se drbeš na zádech?“ „Něco mě tam svědí.“ Klíšťák to byl, ale Fík ho jodisolem a tyčinkou přesvědčil, aby se pustil.
Kluci spali pod krásnými javory. Jsou tu zastoupené jak kleny, tak babyky. Pomalu se všichni balí a vyrážíme směr Železný.
„Beruško leť někam jinam, my odcházíme.“ Asi se jí zalíbil Martinův futrál na kytaru. On a Pirmin totiž s sebou nesou kytary a večer na ně v hospodě hráli. „Bošku přišel jsi o super koncert,“ dostává se mi od kluků informace. „Nojo, no. Prostě jsem si to naplánoval takhle.“
Vedle prudké pěšiny v sadu (jdeme stejnou cestou nahoru, jako jsem šel dolů já) ještě stále krásně kvetou kakosty.
Skoro nahoře a kousek stranou od trasy na mě Simír volá: „Bošku, odsud je krásnej výhled na Železnici a její kostel.“
Původně románský kostel svatého Jana Křtitele v 18. století barokně přestavěli a zasvětili svatému Jiljí. Ten se podle legendy narodil v Athénách jako syn bohatých rodičů. Když rodiče zemřeli, rozdal všechno jmění chudým a rozhodl se sloužit Bohu v ústraní jako poustevník.
Jsme na vršku Železného, tedy já opět. Pod vrškem je pěkný plac s ohništěm, od kterého fotím Ríšu a Brendy.
Freda na mě volá: „Bošku pojď se podívat na druhou stranu, jsou tu krásný hlívy.“ Měl pravdu, a do jich tu je.
Scházíme dolů kratší cestou, než jsem já vystupoval, ale kousek od ní. V podstatě kluky teď někam vedu, i když trochu nejistě. Tentokrát jsem se cestou nahoru moc často nerozhlížel a shora to vypadá jinak než zezdola. Ale naštěstí nebloudíme. Mou pozornost upoutal opět Zebín, tentokrát zarámovaný oranžovými třešněmi.
„Ten má celkem povedenej obličej,“ znalecky komentuje sochu řezbář Simír. Jsme za pilou kousek od Železnice, takže to asi sochal někdo z místních pracovníků.
Jdeme k lávce přes Cidlinu. „Podle map.cz tu žádná lávka už není,“ hlásí z dálky Hroch. No, fakt tu není. Budem muset brodit.
První samozřejmě brod zkouší Brendy.
Hned po ní blázen Fík testuje hloubku a doufá, že už větší nebude … a fakt není, nenabral si.
Pítrs to zkouší po kamenech a taky úspěšně.
Většina z nás ten brod překonala stejně jako Pítrs, někdo si našel radši oporu, jako třeba Martin.
Hroch taky pomalu přechází. Nechci někoho nařknout neprávem, ale myslím, že to byl Simír, kdo mu ten přechod stěžoval sprškou.
Keson se radši zul a brodí naboso vedle kamenů. Dno je prý nepříjemně poseté ostrými kameny, žádné oblázky.
Freda a Pirmin následují vzoru Kesona.
Jenom blázen Vlastík běží přes vodu tam, zpět a zase tam ve svých prodyšných pouštních vojenských botách.
Tak takováhle akce se musí zapít, než půjdeme dál, ne?
Po zelené jsme došli až do obce Dílce. Mají tu krásnou hasičskou zbrojničku. Podle cedule je tu sbor dobrovolných hasičů už od roku 1901. Hroch zkouší, jestli se nedá někudy podívat dovnitř. Hodně kluků z naší bandy patří mezi dobrovolné hasiče a tak je všechno kolem tohohle tématu zajímá. Byli i pomáhat v Jeseníku po povodních (a nejen oni), smekám chlapi i děvčata.
Z Dílců míříme po asfaltu do Brady. Na kopce na horizontu severně od nás skrz mlhu dopadají sluneční paprsky, tady je to ještě pod mrakem. Ty kopce patří k přírodní památce Cidlinský hřeben. „Tam je zřícenina hradu Kozlov, tam bych se chtěl taky jednou podívat,“ říká Hroch. Já na to: „Koukal jsem se na fotky Kozlova zhruba před měsícem, protože jsem měl naplánovanou trasu okolo. Ale nic tam není.“ „Já vím, ale stejně tam chci.“
Ta oranžová je prostě boží. Je to něco jako západ slunce. Lidi včetně mě to fascinuje, protože většinu roku jsou stromy zelené nebo bez listí, stejně jako je nebe většinu dne modrý a mraky šedý nebo bílý anebo je tma. Ta oranžová je prostě výjimečná událost v obou případech.
Otáčíme se a koukáme dolů na Jičín. Na jeho Valdickou bránu, jejíž věž je vysoká 52 metrů a musíte až nahoru překonat 156 schodů, jsem se někde dočetl. Napravo od ní je kostel svatého Jakuba Většího, zase divnej název svatostánku. Základní kámen kostela byl položený v roce 1627, vysvěcený byl po víc jak 70 letech a dokončený dokonce až v 60. letech 19. století.
Opět můj zrak přitáhl Zebín. Vím, nemusím sem ty fotky dávat, ale mně se prostě líbí.
Ještě se otáčím s foťákem úplně zpátky, protože slyším hlasy. Myslel jsem, že jsou všichni před námi, takže je to naopak, vpředu jdeme tři a většina jde až za námi.
Koukněte se na tu úžasnou hru barev. Paráda.
Kochám se nejen panorámaty, ale sem tam mou pozornost upoutá i nějaký ten kvítek podél cesty. Tady třeba tahle krásná chrpa luční.
Stoupáme do kopečka a před námi je obec Brada a v ní kostel svatého Bartoloměje. Je to gotický venkovský bezvěžový kostel z počátku 14. století, který prošel už několika rekonstrukcemi. Někdo pronesl větu, když jsme přišli blíž: „Cejtím tu něco jako spáleniště.“ No, dobrovolní hasiči to poznají.
A už víme, co tu hořelo – penzion a hospoda, která loni v dubnu ještě fungovala (podle fotek z Googlu) a kterou rekonstrukce teprve čeká, nebo taky demolice.
Otáčím se opět ke kostelu, Martin totiž fotí zajímavý nárožní kameny.
Stoupáme na kopec, podle kterého je ves pojmenovaná, ano je to Brada. Je tu opět krásný výhled na Zebín.
Jsme na vrcholu. Stojí tu na památku prusko-rakouské bitvy kříž a sochy svatého Petra a Pavla. Přichází za námi nějaké starší turistky a ta jedna se ptá druhé: „Čípak to jsou sochy?“ „V podstatě naše,“ odpovídá Hroch. Já jsem Pavel a támhle jsou dva Petrové.
Z vršku je taky krásný rozhled, ale jen na jednu stranu, druhou sice před časem vyklučili, ale zase ji nechali zarůst.
Za křížem stojí mohutný jasan a na něm tahle zvláštní cedule. Abych nezapomněl, u na tomhle kopci kdysi taky stával hrad a taky se kopec jmenuje podle něj Brada, nebo je to naopak?
Přichází k nám rodinka. Simír se strašně rád vždycky dává do řeči s cizími lidmi. Tady o něčem živě diskutuje s tatínkem od té rodiny.
Sešli jsme z Brady a jsme u Rumcajsovy jeskyně. Už jsem tu byl, když jsem byl Sám v ráji. Ale tenkrát mi připadala větší.
Slézáme na modrou a potom stoupáme po zelené. Zaujal mě kontrast zlaté bukových listů s bílo černou borkou břízy. Kluci už mi zase utekli, když jsem tu klečel a vymýšlel kompozici. Ale to mi nevadí, já je doženu.
Čekali, no, spíš odpočívali na skalách na hřebenu kopce Přivýšina. Původně jsem chtěl fotit panorama, ale dvě trosky u sebe mi přišly lepší. Taky se tu rozběhla diskuse vyvolaná Martinem o tom, že vzdálené předměty připadají lidem ještě menší, než jsou, a koukal při tom na opodál stojícího Simíra. Ten zase v ruce výhružně držel šutr a koukal na něj.
Tu trosku z pozadí fotky s Hrochem jsem si ještě přitáhl. Poprvé vidíme tuhle další dominantu Českého ráje. Na Trosky dokonce svítí chvílema sluníčko, ale je zapšklo.
Jsme pod vrcholem Přivýšiny. Někdo (omlouvám se, už nevím, kdo) vytáhl tuhle zajímavou PETku. „Bošku ochutnej.“ „Co to máš?“ „Vodu.“ „Kecáš.“ Opatrně jsem se napil. Byla to fakt voda.
Kluci se hned drápou nahoru na vrchol skály s rozhledem, mě ale víc zaujaly ty omešené šutry tady dole.
Ale za chvilku jsem se vydal za nimi.
Odsud fotím trosky ještě jednou. Úplně vlevo je opět Zebín, ale ten jsem původně na fotce mít nechtěl. Nakonec jsem ho tam ale nechal a neořízl.
Zespoda ještě fotím kluky. Zkusil jsem to s bleskem a dopadlo to celkem dobře. Jinak bych musel nějak vytáhnout kresbu z černých postav.
Tak Trosky naposledy a už s nima dám pokoj.
Freda si na dalším úseku cesty všimnul hrbolatého nádoru na bříze: „Hele čaga.“ Já na to: „Znám, Rezavec šikmý. Ale připadá mi to spíš jak nádor.“ Tak jsem do toho párkrát zabodnul kudlu a je to fakt čaga. Hroch si odlomený kousek vzal, že ho vyzkouší do čaje.
Scházíme z Přivýšiny směr Prachovské skály. Je to docela prďák. Ale zlepší se to, já tu minule taky šel a pamatuju si to dobře.
Borový les postupně přechází v bukovo-smrkový. I na zemi je spousta bukového zlata. Nádhera veliká.
Jsme skoro v Prachově. Při pohledu napravo z asfaltky se mezi duby rýsuje Kozákov.
Jelikož máme žízeň, rozhodli jsme se navštívit místní kiosek. Bohužel mají jen Novopackou desítku. Takhle hnusný pivo už jsem fakt dlouho neměl. A asi to nebude jen tím pivem, ale i tím, jak se starají o výčep. A ještě k tomu za pade, hrůza.
Pivo nechutná nikomu, a tak brzo vyrážíme dál. Míjíme pomník, který nechal vyrobit hrabě Schlick jako upomínku padlým v bitvě roku 1866.
Před námi už jsou zase krásné skály lemované zelení jehličnanů a zlatem listnáčů.
Vylezlo na chvilku sluníčko. Tak tady se musím zastavit, přenastavit foťák a najít správné místo, kam prosvítají paprsky skrz větve. Myslím, že se mi to docela povedlo.
Kolem tohohle hotelu jen procházíme, míříme na jiné občerstvení. Z fotky to není vidět, ale obě strany plochy parkoviště jsou obsypané auty s „turisty“.
Opět stoupáme, tentokrát jsme zelenou vyměnili za červenou. Je to takzvaný Velký okruh.
Je to tu fakt krásný. Po stranách se začínají objevovat čím dál blíž obrovský pískovcový šutry.
Stezka potom kličkuje mezi skalami a sem tam je zpevněná dřevěným chodníčkem. Vzpomněl jsem si na můj čundr v Broumovkách.
Tak tohle je fakt nádhera. Někdo by si toho možná ani nevšiml, ale moje oko přitáhnul ten kontrast svítivých kapraďů a tmavé skály.
Procházíme úzkým skalním průchodem s názvem Fortna. V pískovcových stěnách jsou prý vyryté záhadné obrazce, jejichž původ není dodneška zcela vysvětlený. To jsem se dočetl až teď při psaní. Při prolejzání jsem si ničeho nevšimnul. Asi jsou někde výš.
Opět měníme barvu trasy, tentokrát zpátky z červené na zelenou.
Došli jsme až na Pechovu vyhlídku, která byla zpřístupněná veřejnosti v roce 1930. Emanuel Pecha byl předseda Klubu českých turistů v Jičíně, vyhlídka je pojmenovaná na jeho památku. Je odsud krásný výhled na centrální část Prachovských skal.
Kousek před vyhlídkou výhledu dominuje Bertova severní věž. V dálce jsou vidět nějaké kopečky, ale neodvažuju se tvrdit, co to je.
Páreček, co sem přišel chvilku před námi si několikrát neúspěšně zkoušel udělat selfíčko. Simír se to nevydržel koukat: „Nechcete vyfotit?“ Oni měli radost a my z něj srandu.
Vlastík nakukuje, jestli by se to tudy nedalo projít. Přecijen je to tudy k našemu dalšímu cíli jen asi dvě stě metrů a jinudy přes kilometr. Ptám se ho: „Porušíme zákon?“ „Ne jen zákaz,“ směje se.
Takže jsme to riskli a bylo to celkem v pohodě. Jen tu opravovali, podle Simíra neodborně, schody.
Dál už to bylo v pohodě. Mírnější a už opravené schodiště.
Tudy bychom bývali přišli, kdybysme šli okolo. No, asi to tam je taky hezký.
Dole v rokli je vyřezaný totem ze stoletého prachovského buku a znázorňuje Pelíška. To je takový místní Krakonoš. Ale ten totem fotí určitě každý. Mě zaujala ale tahle lavička vedle. Nikde jsem se ale nedopátral, proč jsou na ní ty přilbice.
Jsou tři odpoledne a tohle je náš pozdně obědový cíl, Turistická chata Prachov. Ta letos slaví neuvěřitelných sto let. Vznikla na místě původní dřevěné lesní restaurace Ve sklípku postavené v roce 1886.
Točí tu jen Plzeň a myslím, že za pětašedesát, ale naštěstí je naproti kavárna se zvláštním názvem PrachovKa-fé Crepérie a ta má pro mě něco lepšího, prémiový ležák Svijany 450 a jen za pětačtyřicet. Vlastík si Plzeň dal a k tomu Šopák.
Já si dal svou domácí klobásu, co odněkud přivezla manželka. A taky její doma pečený chleba. Bylo to výborný, děkuju.
Seděli jsme u třech stolů, protože tu bylo celkem volno a k jednomu se přidala tahle návštěva. Někdo říkal, že je to Tesařík, ale mně to připadalo spíš jako Ploštice.
Ke druhému stolu k mému panáku od Vlastíka přiletěla stejná návštěva. Doma jsem zjistil, že je to Vroubenka americká. A opravdu patří mezi ploštice. Škoda, že jsem ji nevyfotil líp. Už mám ve sbírce Vroubenku smrdutou a jalovcovou, ale tuhle ještě ne.
Teď přijde série nápadů. Kluky napadlo vytáhnout kytary a začít hrát.
Simíra napadlo mě vyfotit mou zrcadlovkou a mě napadlo udělat na něj hodně šerednej xicht. Janča tvrdí, že jsem hezkej chlap. Asi bys to holka měla přehodnotit nebo si koupit nový brejle.
Martina pak napadlo vyměnit kytaru za foukací harmoniku.
Fíka napadlo, že bysme si mohli dát Sachra. Vypadal krásně, ale já poslední dobou sladký nějak nemusím, a tak jsem s díky odmítl. Teda, ne, že bych sladký vůbec nejedl, ale nevyhledávám ho.
Někoho zase napadlo, že by za tu zvukovou kulisu měli kluci vybírat peníze a tak jsme jim dali na stůl klobouk a hodili do něj pár drobných. Nějaká celkem mladá kolemjdoucí se opravdu chytla a dala tam neuvěřitelný papírový kilo.
Po pauze a několika šílených nápadech jsme vyrazili dál. Tohle je rybníček Pelíšek. Kousek od něj je Čajový altán Plující oblaka. Byl momentálně v provozu. Tam se od nás oddělil Freda s Pirminem (myslím) a už jsme je až do večera neviděli.
Já si neulítávám na čaji, ale opět na zlaté barvě.
Pokračujeme po proudu potoka tekoucího z rybníka a míjíme krásné pískovcové věže.
Tuhle fotku jsem zesvětlil, aby byla atraktivní, ale v lese už začíná být docela šero.
Vyšli jsme na otevřené prostranství a tady je vidět, proč byla v lese taková tma. Dost se zatáhlo a taky se už skoro stmívá.
Procházíme vesnicí Maršov, pak Zámostí-Blata a na konci té je takovýhle krásný zámek za kamennou zdí. Simír si uvědomil, že toho majitele zámečku zná. Kdo to je, si už ale nepamatuju.
Přicházíme do Zámostí. Tady hned na začátku vidím za polorozpadlou dřevěnou bránou krásný kontrast k honosnému zámečku z minulé vesnice.
Už se fakt setmělo. Na poli jsme vyplašili dvě srnečky pasoucí se na ozimu. Jedna ještě chvíli na nás kouká, ale pak peláší za tou první.
Ještě zkouším fotit krajinu, ale moc to už nejde.
Sice jsem psal, že si s Troskama už dám pokoj, ale tomuhle záběru jsem prostě neodolal.
Jsme konečně v cíli. Tedy v cílovém městě.
U cesty už je „náš“ poutač na opravdový cíl naší cesty.
Jsme v teplíčku a Vlastík si s dovolením paní hospodské zul boty a suší je. Měl je totiž po tom běhání skrz Cidlinu ještě totálně durch.
Zkusil jsem z nabídky tohle nefiltrované pivo jako první, že ho pak třeba změním. Je to jedenáctka a zachutnala mi, tak jsem u něj zůstal. Kdyby to někoho zajímalo, je to od pivovaru Hubertus až od Sázavy.
Od vedlejšího stolu se k nám přimotala paní s malým synkem. Není pro nás úplně neznámá, potkali jsme ji s maminkou, manželem a dalšími dvěma dětmi, když jsme scházeli do Mladějova. Teď nám nabízí výrobky svého staršího asi osmiletého syna, který sedí u vedlejšího stolu s rodinou a stydí se. Ten syn doma plete z gumiček náramky. Cena byla dobrovolná a tak si několik z nás náramek vzalo. Vlastík potom šel k sousednímu stolu a po návratu říkal, že ten kluk normálně brečel, ale nevím, jestli ze studu nebo z toho, že na něj Vlastík promluvil.
Kluci opět vytáhli kytary a Martin i dvě harmoniky a zábava se rozjela na plný pecky.
K jídlu měli jen utopence, ale i tak si je pár z nás dalo. Ale myslím, že jsme potom hospodu totálně vyjedli v brambůrkách. Ríša se v utopenci trošku přehraboval a Simír zase v mobilu. Ten pán vzadu k nám nepatří, ale zaslechl jsem jeho rozhovor s kumpánama z vesnice, vyprávěl jim historky z dávných let, kdy byl v Rusku. Zajímavý historky.
Pomalu se blížil čas zavíračky. Brendy už to dávno vzdala. Já na chvíli taky zavřel oči s rukama v dlaních (výjimečně ne s čelem na stole) a byl čas se rozloučit. Z vesnice jsme se vydrápali na kopec Mladějovská horka. Tam na nás už čekal Freda se Simírem, kteří šli dřív, a z dálky nám Freda signalizoval polohu čelovkou.
Tak a to je ze soboty všechno. Pro mě to bylo dneska osmnáct kiláků. Pro kluky asi o dva míň, protože nešli přes Železný tam a zpátky. Myslím, že jsme si všechno užili plnými doušky, přírodu, pití a hlavně legraci a kamarádství. Uvidíme, co přinese zítřek …
Mapka mého prvního dne na čundru:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
