Bez velkého ohně
11. duben 2020
Razím vstříc zapadajícímu slunci.
Mířím totiž přímo na západ.
Nejdřív si udělám romantiku, tentokrát provětrávám petrolejku 😉
Jelikož je dlouho a dost sucho, nebudu riskovat velký oheň.
A už to frčí. I dřívkáč při rozjezdu pěkně fajruje.
Buřtíky jsem trochu neuhlídal nebo spíš narval nedočkavě moc do plamenů, takže jsou z nich skoro černoušci :-).
Mí dva mazlíčci pohromadě. Ani mi nevadilo, že nedělám oheň. Chvíli jsem přikládal do dřívkáče a šel celkem brzo spát.
Hlásili, že má být v noci pět až šest a zase bylo pod nulou :-). Teď už sluníčko vytáhlo teplotu trochu výš. Snídani dělat nebudu, radši se pokochám jarním okolím.
V lese už leze šťavnatá tráva.
Přímo u přístřešku budu mít diviznu.
Cestou míjím samotářku uprostřed mýtiny. Je obsypaná jmelím.
Na kraji mýtiny mě vítá zpěvem sýkora koňadra.
A jsem u pole, tady krásně kvete planá švestka. Sto metrů ode mě se pase srnka nebo srnec, zkusím se dostat co nejblíž.
Adrenalin mi stoupá, srdce buší čím dál rychleji, cvakám a cvakám. Srnec mi dovolil dojít snad třicet metrů od sebe. Pak si mě všimnul …
… a zdrhnul. Běžel fakt rychle, takže jsem ho ani pořádně neuměl vyfotit.
Ještě roztřesený se vracím k přístřešku. Trochu mé rozrušení uklidní pohled na kvetoucí trnku.
Na břehu potoka kvete i planá třešeň.
Jsem zase zpátky v přístřešku. V dutině stromu pod chorošem si sýkory obnovují loňské hnízdo.
Hned na druhé straně stromu je taky pozoruje a sluní se sýkora modřinka.
Natáčí se a naparuje. Nádhera. Seděl bych tu furt a kochal se.
Ale je čas, balím se a jdu domů.
Cestou mě ještě nad hlavou doprovází nádherně trilkující skřivan polní. A to už je opravdu všechno, tak ahoj zase někdy příště.
